Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vznik ČSR

 

 

 
nik ČSR:
 
17. 5. 1917           – Manifest českých spisovatelů
6. 1. 1918             – Tříkrálová deklarace
8. 1. 1918             – Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona – Podmínky pro mír
30. 5. 1918           – Pittsburská dohoda
13. 7. 1918           – obnovení Národního výboru
6. 9. 1918             - vznik Socialistické rady
14. 10. 1918         – generální stávka
18. 10 1918          – Washingtonská deklarace
26. 10. 1918         – jednání v ženevě
27. 10. 1918         – Andrássyho nóta
28. 10. 1918         - obilní ústav
                               - další úřady včetně místodržitelství
- odpoledne na Václavském náměstí vyhlášení samostatnosti
30. 10. 1918       - Martinská deklarace
 
Kdo suploval v Praze zatím neexistující armádu?
 
Dne 28. října 1918 zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu.
Téhož dne kolem 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem.
 
Muži 28. října je skupina pěti československých politiků – Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár – kteří 28. října 1918 v Praze jménem Národního výboru vyhlásili samostatný čs. stát a vydali „první zákon“ o jeho zřízení.

Prohlášení čsl. státu a první zákon
Lide československý!
Tvůj odvěký sen stal se skutkem.
Stát československý vstoupil dnešním dnem v řadu samostatných kulturních států světa.
Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako oprávněný a zodpovědný činitel do svých rukou správu Tvého státu.
Lide československý!
Vše, co podnikáš, podnikáš jako nový svobodný člen velké rodiny samostatných svobodných národů. Novým činem v této chvíli zahajují se nové a bohaté a slavné dějiny Tvé. Nezklameš očekávání celého kulturního světa, který s žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež vyvrcholily v nesmrtelných výkonech československých legií na západním bojišti a v Sibiři.
Celý svět sleduje Tvůj krok do nového života, Tvůj vstup do země zaslíbené. Zachováš štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko - československé legie.
Nezapomínej národní kázně a bud si stále vědom, že jsi občanem nového státu nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi.
Na počátku velkého díla ukládá Ti Národní výbor, ode dneška Tvá vláda, aby Tvé chování a Tvá radost byly důstojné velké už chvíle nynější. Naši osvoboditelé Masaryk a Wilson nesmí být zklamání ve svém přesvědčení, že dobyli svobodu národu, který dovede sám sobě vládnout.
Ni jediným rušivým činem nesmí býti zkaleny velké okamžiky, ni jediný z Vás nesmí se dopustiti ničeho, co by mohlo vrhnout stín na čisté jméno národa, každý z Vás musí bezvýhradně šetřiti všeho, co jiným je svato.
Svobody osobní a majetku soukromého nesmí býti dotčeno.
Dbejte bezvýhradně rozkazů Národního výboru!
V Praze, 28. října 1918
Za Národní výbor československý:
Dr. Fr. Soukup,
Jiří Stříbrný,
Ant. Švehla,
Dr. Vavro Šrobár,
Dr. Alois Rašín
 
 
Andrássyho nóta je odpověď ministra zahraničí Rakouska-Uherska hraběte Gyuly Andrássyho na 14 bodů prezidenta USA Woodrowa Wilsona, v níchž byly vyjádřeny podmínky nutné k uzavření mírové dohody. V Andrássyho nótě, odeslané 27. října 1918 rakousko-uherskému vyslanci ve Stokholmu, Rakousko-Uhersko tyto podmínky, včetně sebeurčení dřívějších částí Rakouska-Uherska, přijalo. Zveřejnění Andrássyho nóty o den později 28. října 1918 v pražské redakci Národní politiky vedlo k pozdvižení lidu a vyhlášení nezávislosti Československa
 
Washingtonská deklarace, plným názvem Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou, je prohlášení československé nezávislosti exilovou vládou, podepsané Tomášem Garrigue Masarykem, Milanem Rastislavem Štefánikem a Edvardem Benešem. Vzniklo v americkém Washingtonu 16. října 1918. Vydáno bylo 18. října 1918 ve francouzské Paříži. Autorství prohlášení je připisováno Masarykovi.
Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou
V deklaraci se mimo jiné uvádí: Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívati na všeobecném právu hlasovacím. Ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně naroveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením: národní menšiny budou používat rovných práv. Vláda bude míti formu parlamentární a bude uznávati zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí. Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy, velkostatky, budouvy vlastněny pro domácí kolonisaci, výsady šlechtické budou zrušeny.
 
Martinská deklarace
Vžitý název pro nejdůležitý akt národní a demokratické revoluce na Slovensku 1918
Deklaraci slovenského národa. Přijata na zasedání Slovenské národní rady
30.10.1918 v Martině za situace, kdy Slovenská národní rada nebyla informována o událostech v Praze 28.10.1918. Slovenská národní rada si v Martinské deklaraci vyhradila právo mluvit a jednat jménem slovenského národa, žádala právo sebeurčení Slováků
na základy jejich úplné nezávislosti. Postavila se za mír a jednoznačně vyjádřila
vůli slovevnského lidu žít ve společném státě s bratrským českým národem.
 
 
I. československá vláda:
Ministerský předseda:Karel Kramář
Ministr financí: Alois Rašín
Ministr obchodu: Adolf Stránský
Ministr vnitra: Antonín Švehla
Ministr železnic: Isidor Zahradník
Ministr veřejných prací: František Staněk
Ministr zemědělství: Karel Prášek
Ministr školství a národní osvěty: Gustav Habrman
Ministr spravedlnosti: František Soukup
Ministr sociální péče: Lev Winter
Ministr národní obrany: Václav Klofáč
Ministr pošt a telegrafů: Jiří Stříbrný
Ministr výživy lidu: Bohuslav Vrbenský
Ministr bez portfeje: Mořic Hruban
Ministr zahraničních věcí: Edvard Beneš
Ministr vojenství (války): Milan Rastislav Štefánik
Ministr zdravotnictví: Vavro Šrobár
 
 
 
 
 
Problémy nového Československého státu:
 
Národnostní složení podle sčítaní z roku 1921:
Země
"Čechoslováci"
(Češi a Slováci)
Němci
Maďaři
Rusíni
Židé
jiní
celkem obyvatel
Čechy
4 382 788
2 173 239
5 476
2 007
11 251
93 757
6 668 518
Morava
2 048 426
547 604
534
976
15 335
46 448
2 649 323
Slezsko
296 194
252 365
94
338
3 681
49 530
602 202
Slovensko
2 013 792
139 900
637 183
85 644
70 529
42 313
2 989 361
Podkarpatská Rus
19 737
10 460
102 144
372 884
80 059
6 760
592 044
ČSR
8 760 937
3 123 568
745 431
461 849
180 855
238 080
13 410 750
Čechoslovakismus znamená politickou či kulturněpolitickou koncepci, která vychází z představy o existenci československého národa, který je složen z Čechů, hovořících českým jazykem, a Slováků, hovořících slovenským jazykem.
Po vzniku ČSR se stal čechoslovakismus státní doktrínou, která byla zakotvena v ústavě z roku 1920. Z politického a národnostního hlediska bylo uzákonění jednoho (československého) národa nutností, neboť na území Československa byly jiné početné národností menšiny, a to dokonce silnější než menšina slovenská, pro kterou spojení do značné míry vytvářelo prostor pro emancipaci slovenského národa, kterému ještě před válkou hrozila úplná maďarizace. Postupně se však stal překážkou pro dovršení slovenské národní seberealizace. Bez čechoslovakismu by tak neexistoval výrazný většinový národ. Odpůrci čechoslovakismu byli především komunistická strana a slovenští autonomisté.
 
Reakce Němců na vznik ČSR
Velmi složitá situace vznikla také v německých pohraničních oblastech Československa, kde po válce došlo k vytvoření čtyř německých provincií, žádajících připojení k Rakousku. Československá vláda se snažila nejdříve s představiteli těchto provincií se dohodnout. Nabízela za uznání příslušnosti k československému státu poskytnout německému obyvatelstvu široké demokratické svobody. Jednání však skončila neúspěchem. Vláda provincie Deutsch-Böhmen v čele s Lodgmannem von Auenem se dokonce obrátila na prezidenta Wilsona se stížností, že československá vláda brání Němcům v právu na sebeurčení. Rakouská vláda současně zaslala západním mocnostem protest proti snaze čsl. vlády připojit německé provincie k Československu. Za této situace se čsl. vláda rozhodla pro vojenský zákrok. Ve velmi krátké době a s nepatrnými vojenskými silami se podařilo všechny čtyři provincie obsadit. Lodgmanova vláda uprchlá do Vídně a ostatní představitelé německé správy složili přísahu věrnosti československému státu.
 
vojenské střetnutí Československa a Polska o Těšínsko v roce 1919, probíhající v rámci Československo-polského sporu o Těšínsko.
Československé jednotky zaútočily na Polskem obsazenou část Těšínska, aby ve sporném území zabránily konání voleb do polského Sejmu a odvodům místního obyvatelstva do polské armády. Útok byl zastaven na nátlak Dohody. Výsledkem války bylo stanovení nové demarkační čáry, která rozšířila území kontrolované Československem.
Po rozpadu Rakouska-Uherska na Těšínsku vznikl český národní výbor (Národní výbor pro Slezsko) a polský národní výbor (Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego). Polský výbor prohlásil Těšínsko za součást Polska (dle práva národů na sebeurční) a vojensky většinu Těšínska v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 obsadil. Český výbor prohlásil Těšínsko za součást Československa (historické právo). Napětí se stupňovalo a snaha uklidnit situaci vedla k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba národní výbory. Podle této dohody velká většina Těšínska prozatímně připadla Polsku, které tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným železničním spojením Českých zemí s východním Slovenskem. Československá vláda a česká veřejnost toto rozdělení vnímaly jako dlouhodobě nepřijatelné. Polská strana byla s tímto rozdělením spokojena.
Na konec ledna 1919 Polsko naplánovalo konání voleb do polského Sejmu. V rozporu s uzavřenou dohodou se tyto volby měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska, kde též Polsko zahájilo odvody místního obyvatelstva do polské armády. V souvislosti s konáním těchto voleb Polsko v jím kontrolované části Těšínska rozmístilo vojenské jednotky. Československý protest proti konání voleb a vojenským odvodům místního obyvatelstva jako nepřijatelném projevu státní svrchovanosti ve sporném území byl Polskem odmítnut a Československo se rozhodlo pro vojenské řešení sporu.
Velvyslanecká konference vydala rozhodnutí o československo-polských hranicích, včetně Těšínska, 28. července 1920. Doposud celistvé Těšínsko bylo rozděleno mezi Československo a Polsko. Polsku připadl bílský politický okres a část těšínského a fryštátského okresu (celkem 1 012 km²  s celkem 139 630 obyvateli, z toho 61,1 % hovořících polsky, 1,4 % hovořících česky a 31,1 % hovořících německy). Československu připadl frýdecký politický okres a většina z okresů Těšín a Fryštát (celkem 1270 km2 s celkem 295 191 obyvateli, z toho 48,6 % hovořících polsky, 39,9 % hovořících česky a 11,3 % hovořících německy). Československu tak připadlo přibližně 56 % území a 68 % obyvatelstva Těšínska s tím, že největší skupina mluvčích žijících na tomto území používala jako svůj obcovací jazyk polštinu. Československé minimální požadavky (uhelný revír a Košicko-bohumínská dráha) byly přijaty. Československá strana rozhodnutí přes svůj nesouhlas podepsala týž den a polská 31. července 1920. Polská strana současně předala slavnostní ohrazení, které kritizovalo nerespektování národnostních poměrů při stanovení hranic.