Svět po válce
Pařížská mírová (versaillská) konference
v roce 1919 byla mezinárodní konferencí pořádanou vítězi první světové války, na které se projednávaly mírové smlouvy mezi státy Dohody, jejich spojenci a poraženými centrálními mocnostmi, tedy Německem, Rakouskem, Maďarskem, Bulharskem a Osmanskou říší. Na řízení konference a vyjednávání měly největší vliv státy, které měly největší podíl na konečném vítězství, „Velká pětka“, tedy Spojené království, Francie, Itálie, USA a Japonsko. Konference byla zahájena 18. ledna 1919 a s několika přestávkami trvala až do 21. ledna 1920. Účastnili se jí představitelé celkem 32 států.
Versailleská mírová smlouva s Německem
Podmínky smlouvy zahrnovaly ztrátu německých kolonií a ztrátu německého území:
• Alsasko-Lotrinsko bylo předáno Francii
• Severní Šlesvicko bylo po šlesvickém plebiscitu předáno Dánsku
• Polsku připadla většina území provincie Poznaňska. Dále Polsku připadla většina Západního Pruska.
• Východní část Horního Slezska po plebiscitu připadla Polsku
• Hlučínsko (oblast Horního Slezska) připadla Československu
• Německá města Eupen a Malmedy připadla Belgii.
• Severní část Východního Pruska (Klajpeda s okolím) - tato oblast se stala částí Litvy.
• Oblast Sárska byla dána pod kontrolu Společnosti národů na 15 let, poté měl být vyhlášen plebiscit.
• Město Gdaňsk (německy Danzig) v Polsku spolu s deltou řeky Visly bylo ustanoveno jako Svobodné město Gdaňsk (německy Freie Stadt Danzig) pod dohledem Společnosti národů a částečně pod dohledem polské vlády (rozloha 1 893 km², počet obyvatel 408 000 v roce 1929).
Vojenské podmínky Versailleské smlouvy:
byly tvrdé a ze strany Francie byly motivovány nejenom strachem, ale také touhou po odplatě (tzv. revanšismus). Během francouzsko-pruské války byla Francie poražena a ztráta Alsaska-Lotrinska velmi přispěla k této touze po odplatě. Navíc obrovský počet mrtvých a značné ekonomické škody způsobené první světovou válkou způsobily strach z budoucí německé agrese a tím tedy touhu po ještě větší odplatě, což určovalo značnou část jednání s Německem.
• Německá armáda byla omezena na 100 000 mužů.
• Nesměla mít brannou povinnost, žádné tanky, žádné težké dělostřelectvo a žádný generální štáb. Německé loďstvo (Deutsche Marine) bylo omezeno na 15 000 mužů a mohlo mít pouze šest bitevních lodí (s výtlakem méně než 10 000 tun), šest křižníků a dvanáct torpédoborců.
• Ponorky nebyly povoleny, stejně tak jako letectvo (Luftwaffe).
• Dále bylo výslovně řečeno, že vojáci (mužstvo) nesmí sloužit po dobu kratší než 12 let a důstojníci po dobu kratší než 25 let, a tedy aby pouze omezené množství mužů mohlo procházet vojenským výcvikem.
Článek 231 smlouvy (klausule o válečné vině) připisuje Německu a pouze Německu zodpovědnost za „ztráty a utrpení“ Států Dohody v průběhu války. Tento článek pak poskytl základ pro válečné reparace, jejichž celková suma byla určena komisí zastupující Státy Dohody. V lednu 1921 byly reparace vyčísleny na 269 miliard marek, což většina ekonomů považovala za přehnané. Později toho roku byla částka zredukována na 132 miliard marek, což stále většině německých vyjednavačů přišlo jako astronomická suma. Ekonomické problémy způsobené placením reparací spolu s odporem Německa je platit jsou uváděny jako jedna z příčin konce Výmarské republiky, a tedy následně k převzetí moci Adolfem Hitlerem a vypuknutí druhé světové války.
Saint-Germainská mírová smlouva s Rakouskem
odstoupit Jižní Tyrolsko
odevzdat Istrii (Chorvatsko)
odevzdat Dohodě válečné a obchodní loďstvo
armáda pouze záložního sboru 30 000 vojáků
Neuillyská mírová smlouva s Bulharskem
Trianonská mírová smlouva s Maďarskem
Podpisem smlouvy se Maďarské království také zavázalo k platbě válečných reparací, k zachování vlastní suverenity (nesmělo se již nikdy spojit s Rakouskem) a velikosti armády překračující počet 35 000 mužů.
Ztráta území a obyvatel, (každý čtvrtý Maďar se ocitnul na území cizího státu) vedla ke zhoršení hospodářské situace. Maďarské království přišlo o všechny solné doly, o všechny doly těžící drahé kovy a o 90% veškerých lesů v bývalých Uhrách…
Sèvreská mírová smlouva s Tureckem
Společnost národů
Historie organizace
28. června 1919 byla podepsána Versailleská mírová smlouva, čímž došlo k faktickému vytvoření Společnosti národů.
Úkolem organizace bylo:
• poválečná demilitarizace
• udržení světového míru
• prevence před dalšími válečnými konflikty pomocí zásad kolektivní bezpečnosti a diplomatického vyjednávání
Těmito úkoly položila Společnost národů základ široké mezinárodní spolupráci.
Iniciátory a zakládajícími zeměmi Společnosti národů byly vítězné státy Dohody (např. Spojené království, Francie) a jejich spojenci (např. Československo), původními členy z roku 1919 tedy bylo 26 států, dále čtyři britská dominia a Britská Indie (v rámci Commonwealthu). Za sídlo Společnosti byla zvolena švýcarská Ženeva, mezinárodní smírčí soud byl ustanoven v nizozemském Haagu. Jedním z hlavních iniciátorů vzniku Společnosti byl americký prezident Woodrow Wilson.
Palác národů v Ženevě byl postaven jako hlavní sídlo Společnosti národů.
V roce 1920 započala platnost základního dokumentu organizace Pakt Společnosti národů, kterým se členské země zavazovaly k dodržování pravidel mezinárodní spolupráce a bezpečnosti, respektování mezinárodního práva a dalších závazků učiněných v rámci Společnosti národů. Pakt Společnosti národů nebyl ratifikován Kongresem USA, Spojené státy se tak přes velký vliv jejich prezidenta na vznik společnosti nikdy členy nestaly. Celkový počet členských zemí se od 20. let značně měnil.
Washingtonská konference
Konference, která po první světové válce omezila námořní zbrojení a upravila poměr sil v Tichomoří (1921–1922). Jednání se zúčastnila Británie, Belgie, Čína, Francie, Nizozemí, Portugalsko, Itálie, Japonsko a USA. Výsledkem konference byly tři dohody, které:
• potvrzovaly nezávislost Číny,
• omezovaly námořní sílu Británie, USA, Japonska, Francie a Itálie
• a nařizovaly Japonsku stáhnout své síly z Ťiao-čou (někdejší německé území pronajaté Číně), z provincie Šan-tung a Sibiře.
Pozitivní účinky dohod však byly pouze dočasné a ve 30.letech vypukly o projednávaných problémech nové spory
Když byla 28.6.1919 podepsána Versaileská mírová smlouva všichni doufali, že se nic podobného právě skončené válce již nebude opakovat. Německo bylo sesazeno z pozice vojenské a námořní velmoci a vlády na mořích se opět ujalo britské námořnictvo stále ještě považované za nejmocnější na světě. Na druhém břehu Atlantiku mu však vyrůstal zdatný soupeř a ani japonské císařské námořnictvo nechtělo zůstat pozadu.
Pozn.:
(Znovu se naplno rozběhly válkou pozastavené závody v námořním zbrojení. Spojené státy, znepokojené stále trvající anglo-japonskou smlouvou o vojenské podpoře (v případě napadení více než jedním nepřátelským státem) z roku 1902, odstartovaly rozsáhlý program obnovy a posílení loďstva. Velká Británie byla nucena kvůli svým zájmům na Dálném východě a v Pacifiku také něco podniknout, a Japonsko se snažilo se oběma velmocem vyrovnat. Jedině Francie a Itálie se tohoto soupeření prozatím nezúčastnily. USA a Japonsko začaly realizovat připravené projekty nejtěžších námořních jednotek. Ještě stále panoval názor, že základem každého loďstva jsou silné svazy bitevních lodí a různá varování, například potopení bývalé německé bitevní lodě Ostfriesland letadly Billiho Mitchela v červenci 1921, nikdo nebral vážně. A tak v roce 1916 schválil americký Kongres program výstavby 10 bitevních lodí a 6 bitevních křižníků. O pouhé dva roky později byl doplněn požadavkem na 12 dalších bitevních lodí a 16 bitevních křižníků. Administrativě se podařilo plán z roku 1918 seškrtat na 10 + 6 těžkých lodí. I tak by však po dokončení měla USNavy 39 bitevních lodí a 12 bitevních křižníků. Američtí admirálové se navíc netajili tím, že by chtěli převzít britskou ideu „Two power standart“. Británie zatím nereagovala i když její admiralita byla doslova zděšena rozsahem amerického plánu. Její ekonomika se vzpamatovávala z válečného šoku ale v projekčních kancelářích již vznikaly plány na stavbu nových tříd bitevních plavidel s výtlakem přes 50000 tun vyzbrojených děly ráže 457 mm a více. Japonci však rukavici hozenou Američany ochotně zvedli a představili svůj vlastní program opírající se o plán 8 – 8 z roku 1907. Zjednodušeně šlo o to, že námořnictvu bylo každých 8 let slíbeno 8 bitevních lodí a 8 bitevních křižníků. A i zde se uvažovalo o plavidlech s děly ráže nejméně 406 a 457 mm.
Tyto ambiciozní programy však byly ekonomicky tak náročné, že by při jejich plnění pravděpodobně všechny zúčastněné mocnosti asi zkrachovaly. Nikdo však nebyl ochoten veřejně říct, že na ně nemá. V té době se však americké straně podařilo prolomit britské a japonské diplomatické kódy a tak se Spojené státy rozhodly učinit první krok. Na podzim roku 1921 pozval ministr zahraničí Spojených států zástupce Velké Británie, Japonska, Francie a Itálie do Washingtonu na konferenci o omezení námořního zbrojení.
Americké cíle byly celkem jasné, dosáhnout stavu odpovídajícího počtům Royal Navy a zároveň požadovat ukončení dříve zmíněné anglo-japonské vojenské smlouvy.)
Konference byla slavnostně zahájena 12.11.1921. a hned po několika dnech vzájemného oťukávání přišli Američané nejdříve s návrhem desetiletých prázdnin na výstavbu bitevních plavidel. O něco později vznesly další požadavek na ustanovení poměru výtlaku 5:5:3 pro loďstva USA, velké Británie a Japonska, doplněný návrhem na sešrotování přespočetných plavidel. Pro USNavy to například znamenalo zastavení stavby 19 bitevních plavidel o výtlaku téměř 580000 tun, Royal Navy by však musela vyřadit nebo nedokončit 30 jednotek s výtlakem skoro 850000 tun a Japonci 6 lodí s asi 183000 tunami výtlaku. Všechny velmoci se postavily proti americkému plánu a začala tvrdá jednání. Britové byli ochotni souhlasit ale Francouzi, Italové a hlavně Japonci se cítili uraženi pozicí námořní mocnosti „druhého řádu“ která jim byla přisouzena. Američané si však mohli tvrdost při jednáních dovolit. Italské a francouzské námořnictvo pro ně již dávno nebylo ani dohromady rovnocenným soupeřem. A díky tomu, že byli schopni číst japonské depeše věděli, že Japonci vzdorují jen proto aby si zachovali tvář. Jimi navrhovaný poměr 10:10:7 neodpovídal předběžným tajným rozhodnutím jejich vlády a tak americká delegace s britskou pomocí postupně zatlačila oponenty do kouta a vnutila jim poměr sil 5:5:3:1,67:1,67.
A tak tzv. Washingtonská konference 6.2.1922 úspěšně skončila podpisem závěrečné smlouvy o otázkách námořního zbrojení. Do dějin se zapsala jako obrovský úspěch americké diplomacie.
Pozn.:
(Co to však znamenalo v reálných číslech?? Velká Británie si mohla zpočátku ponechat 18, Spojené státy 22 a Japonsko 10 bitevních lodí (kategorie bitevních křižníků byla zrušena). Dohodnutý poměr měl být dosažen postupně do roku 1931 vyřazováním starších a dokončováním nových jednotek. V absolutních číslech měly USA a Velká Británie povoleno 525000 tun, Japonsko 315000 tun a Francie s Itálií po175000 tunách. Výtlak bitevní lodě byl omezen 35000 tunami (jedinou výjimkou byl britský Hood) a ráže děl nesměla překročit 16'' (406 mm). Protože Royal Navy podobnou ráži dosud nepoužívala (Američané měli 3 a Japonci 2 lodě s těmito děly), bylo jí povoleno postavit dvě lodě vyzbrojené ráží 406 mm (Rodney a Nelson). Za tím si mohli ponechat 2 starší lodě navíc, při převzetí nových jednotek však museli vyřadit 4. Stejně tak byla smlouvou omezena stavba letadlových lodí. USA a Velká Británie mohly postavit plavidla s celkovým výtlakem 135000 tun, Japonsko 81000 tun a Francie a Itálie měly povoleno 60000 tun. Výtlak byl omezen na 27000 tun a výzbroj na max. ráži 203 mm.
Navíc mohli signatáři smlouvy přestavět dva trupy určené k sešrotování na letadlové lodě. Američané tak postavili Lexington a Saratogu, Japonci Akagi a Kagu a Britové Glorious a Courageous. Ještě jedné kategorií plavidel se Washingtonská konference týkala. Obrněné křižníky byly překvalifikovány na těžké (Washingtonské). Jejich výtlak byl omezen na 10000 tun a ráže děl na 8'' (203 mm), ovšem bez jakéhokoliv omezení počtu jednotek nebo celkového výtlaku. A tak se těžké křižníky staly kategorií na niž se přesunula pozornost námořních konstruktérů a kde zakrátko propukly nové závody v námořním zbrojení. Žádná jiná lodní třída však již omezením nepodléhala a to hlavně díky francouzskému vetování jakýchkoliv dalších limitů.)
Tato konference se ukázala jako poměrně účinné omezení námořního zbrojení v kategoriích nejtěžších plavidel. Jejím vedlejším účinkem však bylo poměrně rychlé zastarání koncepce bitevních lodí a naopak rychlý rozvoj námořního letectva, tedy zbraně se kterou se původně příliš nepočítalo.
Poslední smlouvou uzavřenou na washingtonské konferenci byl traktát devíti mocností – USA, Anglie a dominií, Japonska, Francie, Itálie, Číny, Holandska, Belgie a Portugalska – o respektování svrchovanosti, nezávislosti a územní i správní nedotknutelnosti Číny. Zároveň však traktát schválil omezení ozbrojených sil a nákladů na vojsko v Číně, aby se nemohla postavit na odpor cizincům. Číně byla navrácena území, která získalo Německo roku 1895 trojintervencí a jež byla versailleskou smlouvou přiřknuta Japonsku. Jednalo se o provincii Šantung a přístav Tsing-Tau. Japonsko si však i nadále podrželo zahraniční dozor nad čínskými celnicemi. Američané si prosadili na čínských trzích zásadu „otevřených dveří“, proti zásadě sfér vlivu a nerovnoprávným smlouvám prosazovaným Británií a Japonskem. Nebylo změněno ani 21 podmínek z roku 1915, podle nichž se Čína stala téměř japonskou kolonií, nebyly však již výhradním právem Japonska.
Washingtonskou konferencí bylo završeno rozdělení světa a narozdíl od versailleské smlouvy z ní nejvíce získaly Spojené státy. Británie získala povolení k opevnění svého koloniálního panství za to, že se vzdá svého postavení námořní velmoci a spokojí se se stejnou velikostí loďstva jako USA. Francie nic nezískala, ale ani nic neztratila. Japonsko se muselo vzdát bývalých německých kolonií ve prospěch Číny, mělo evakuovat své jednotky z Republiky Dálného Východu, ztratilo svá výsadní práva v Číně (21 požadavků), nesmělo opevnit většinu svých držav v Tichém oceánu, ale zato mohlo zvýšit počet křižníků a ponorkového loďstva. Čína sice získala zpět svá území, ale traktát devíti mocností rozhodně nebyl zárukou její nedotknutelnosti. Stala se kořistí mezi sebou zápasících mocností.
Mandátní (mandátová) území
byla mezi lety 1919–1946 území svěřené mandátem Společnosti národů některému jejímu členském státu do správy, do té doby, než bude připraveno na samostatnost.
Mandátní území typu A
Mandátní území typu A byla bývalá území Osmanské říše která byla obsazena za války vojsky Dohody. Mandátoři měly za úkol přivést tyto území v dohledné době k nezávislosti, protože byly považovány za natolik vyspělé, aby zvládly řízení nového samostatného státu. Do 2. světové války však získal nezávislost jen Irák.
Britské:
Irák- získal nezávislot roku 1932
Palestina - v září 1922 Velká Británie toto území rozdělila na Palestinu a Transjordánsko. Obě území získala nezávislost až po 2. světové válce.
Francouzské:
Sýrie - včetně Libanonu a Hatayského území (nyní součást Turecka), roku 1925 je Libanon oddělen od Sýrie a Hatayského území je roku 1939 připojeno Tureckem. Libanon vyhlásil nezávislost roku 1943 a Sýrie roku 1946, roku 1946 také odchází francouzská vojska.
Mandátní území typu B
Mandátní území typu B byly bývalé německé kolonie v subsaharské Africe (kromě Německé jihozápadní Afriky). Území zahranovala Togoland, Kamerun a Německou východní Afriku. Samostatnost těchto území se předpokládala ve vzdálené budoucnosti.
Britské:
Tanganika - součást německé východní Afriky
Severovýchodní část německé kolonie Kamerun
Západní část německé kolonie Togoland - připojena k britské kolonii Ghaně
Belgické:
Ruanda-Urundi - součást Německé východní Afriky, území dnešní Rwandy a Burundi
Francouzské:
Většina německé kolonie Kamerun
Východní část německé kolonie Togoland
Mandátní území typu C
Mandátní území typu C byly bývalá německé kolonie a protektoráty v Pacifiku a Německá jihozápadní Afrika. Stejně jako u bývalých německých afrických kolonií se samostatnost těchto území předpokládala snad jen ve vzdálené budoucnosti. Správa mandátních území zakazovala stavbu opevnění na ostrovech, ale to např. Japonce nezajímalo a některé ostrovy opevnily. Britská mandátní území byla svěrěna Austrálii a Novému Zélandu.